Nejsem labuť.

Nejsem žena.

🤞 Jsem člověk.

Potřebuji být vnímaná tak, jak jsem. Sleduješ mě? Určitě mě vidíš? Toto je můj svět. Náš. Ale toto je můj kus reality.

Pohybová performance na pomezí fyzického divadla a tance. Konfrontace s hranicemi vlastní existence a pravidly hry systému, ve kterém žijeme. Bílá instalace propojující svět performerky a diváka, divačky. Zastavení. Ticho. Dovolíš si uvolnit se a roztrhá tě to zevnitř.

Pohyb na pomezí choreografie, fyzického gesta, tance a fixovaného civilního jednání. Bílá instalace, kde recipient nesedí opodál, ale je její součástí. Je usazený přímo v ní. Abstraktní bílý svě🍠t přeťatý černými železnými horizontály formuje, vyčleňuje, usměrňuje, brání a determinuje chování. Význam tohoto prostoru se mění každým okamžikem, a přitom si uchovává dramaturgickou kontinuitu. Prostor sám o sobě je mrtvý a bezvýznamový. Je to právě člověk, který mu dává smyl a svým chováním a přístupem ho ohýbá a tvaruje.

Jde o sólový umělecký počin Patrície Pažické, kde právě její osoba a osobnost, bez prostředníků v choreografii, režii a dramaturgii, má přímý vliv na dílo. Režisér Juraj Augustín a výtvarná umělkyně Simona Augustín na sebe berou v tomto projektu podpůrnou a konzultační roli. Právě v tomto upozadění je projekt výjimečný. Máme možnost, i při kolektivním díle, kterým performační umění je, nahlédnout do mysli jedné tvůrčí osobnosti a sledovat zhmotnění jedné myšlenky či vize od vzniku až po finální interpretaci.

Nepostradatelnými spolutvůrci jsou také Žaneta Vítová za hudbu a Tereza Papáčková za light design.

Neznám svoje hranice, ale baví mě je zkoušet.

Projekt vznikl v koprodukci CO.LABS zóny nezávislého umění a uměleckého kolektivu Lidi.

Kolektiv Lidi je stálou rezidenční skupinou CO.LABS.